Taky jste si všimli, jak se děti učí pozorováním od svých rodičů? Někdy třeba i více, než bychom chtěli? A co z toho plyne?

Měli jsme v Brisbane na návštěvě mého tátu. Když naše děti nereagovaly na jeho podněty nebo nereagovaly dostatečně rychle, tak se jich ptal, jestli slyší a jestli mají ušička (moravština pro ouška). Dnes po mě starší syn něco chtěl a já jsem to nějak nepostřehla a tak se mě hned ptal – „maminko, Ty mě neslyšíš, Ty nemáš ušička nebo co?“ Musela jsem se smát, protože použil přesně ta slova, která byla řečena jemu.

Ale jde tady o víc. Děti se učí pozorováním a napodobováním dospělých a jiných dětí. Takže je to na nás – jak se chováme my, tak se budou chovat naše děti. A učí se mnohem rychleji pozorováním než posloucháním pokynů nebo příkazů. Vždyť si to vezměte – kolikrát šlo vaše dítě uklízet hračky, když jste mu dali pokyn a kolikrát se přidalo, když jste uklízeli vy a měli jste u toho třeba ještě zábavu?

A jak je to s napodobováním chování u vás? Těším se na vaše zkušenosti, diskuse na https://www.facebook.com/groups/688879127832407/